Rezervace hotelu +420 224 246 548

Rezervace zájezdu +420 777 074 804

Cestujte s námi
ZA EXOTIKOU

Úvodní strana » O nás » Baja California

Baja California

Po stopách Corre Caminos

při běžném zkoumání mapy Severní Ameriky Většina lidí tento druhý největší poloostrov světa ani nezaregistruje. Že oba státy ležící na jeho území patří mexické federaci už ví jen málokdo, tak kdo by tam směřoval svoji cestu za poznáním Mexika?

Do jižní části Baja jezdíme s klienty už několik let a charisma toho kraje pokaždé zafunguje. Hornatá a kontrastní pevnina posetá kaktusy, která odděluje Kortézovo moře od Tichého oceánu, krásné východy slunce a západy spojené s divokými barvami lehké oblačnosti. Co ale čekat dál? Vinice, gigantické zátoky s velrybami a misijní kostely v horách a nástěnné kresby původních obyvatel.

Mediální obraz Mexika je u nás strašný a proto už přes 20 let odpovídám na otázky typu "není tam nebezpečno"? vyhýbavě „možná někde je, ale spíš na severu, v Tijuaně a tak“. Zřejmě i proto jsem se tentokrát nechal pojistit nad rámec své platební karty. Třeba na těch řečech něco je, někdo nás přepadne, oloupí a co ještě?

Už prvních pár dní v Tijuaně bylo výživných. Ostré sluneční světlo od rána do večera, pulzující město kolem nejvíc frekventovaného přechodu na světě a vysoký hraničního plot končící až ve vlnách chladného oceánu. Pobřežní zástavba má daleko k idylce Santa Monica, i díky lidem, které potkávám připomíná filmy Q. Tarantina. Drsný, ale téměř všichni co potkám se usmějí a pozdraví, a tak mi připomenou, že jsem v Mexiku. Po vydatné procházce po promenádě sednu do kavárny s fantastickým výhledem na oceán. Lidem okolo už asi dávno zevšedněl, tak dávají přednost pohledu do svých tabletů a notebooků. Je tam wifi free.

Ty bizardní stavby nad útesem jsou většinou bary a restaurace, které mají opravdu pestrou nabídku. Od kokosových ořechů, přes masité pokrmy na grilu až k rybám, ústřicím a krevetám. Nejvíc mne ale zaujal stylový krámek s bio výživou. Místo bio se tady používá orgánico, a po prvním rozhlédnutí po té široké nabídce jsem začal od prodavačky Eriky vyzvídat. Zajímaly mě kakaové boby a káva, protože bylo jasné že nepocházejí odtud. Samozřejmě se dováží z tropických oblastí Mexika, ale například víno a marmelády byly z ranče majitelky obchodu. Od jídla je v hovoru blízko k zajímavostem v okolí, počasí a životě ve městě. Většina lidí tady má americké vízum, takže překračují hranici podle libosti. Spousta lidí v USA pracuje, ale kvůli nižším životním nákladům dávají přednost bydlení v Mexiku. Šílený model, ale když jim nevadí 2x denně vystát frontu na hranicích a odpovídat stále stejné otázky... Hůř jsou na tom ilegálové, které někde ve státech chytli, deportovali na hranice a bez prostředků vystrčili dírou v plotě. Nemají na cestu domů, potulují se městě, shánějí jídlo a vymýšlejí, jak se dostat zpátky. Každý rok jich hodně zemře na podchlazení v zimě, nebo dehydrataci v létě. Když jsem pak potkal dva kluky, co chtěli peníze pro pomoc bezdomovcům, dal jsem jim všechny drobné z kapsy, i když jich po pravdě moc nebylo.

Hasta La Bufadora

Z Tijuany to nejde jinam než na jih, tak jsme najeli na 1D, která nás rychle vyvedla z města. Krásné pobřeží přitahuje výstavbu uzavřených vilových čtvrtí, které podle všeho rostou na oblibě. Lidi si tady plní svůj sen o luxusním bydlení v bezprostřední blízkosti oceánu, ale asi k vůli bezpečnosti za vysokou zdí...

Překvapením je pro nás pestrá krajina, která se každou chvíli mění. U pobřeží ještě vysoké  písečné duny, ale sotva odbočíme do vnitrozemí, ocitneme se v kopcích, kde jsou pastviny jak na Vrchovině. Než se stačíme vzpamatovat, je před námi rozhodnutí, zda reagovat hned na první odbočku do Valle Guadalupe, kde mají být vinice. Jestli je v Mexiku nějaký oblíbený alkoholický nápoj, tak je to pivo, proto nás moc zajímá, jak vypadá jediná oblast proslulá pěstováním vinné révy. Je ještě docela brzo, ale moderní stavba jako z jiného světa hned kousek od silnice neušla naší zvědavosti. Tohle jsme rozhodně nečekali. Naše představa o mexickém vinařství ve stylu telenovel vzala hned za své. Bylo otevřeno a i když hosty nečekali, nechali nás vejít do svého chrámu jménem ALXIMISTA.

Nedostatkem invence netrpěl ani interiér budovy, která spojovala všechny potřebné funkce a tak Vítek poprvé použil svůj širokoúhlý objektiv, zatímco já zpovídal milé děvče s neskrývaným cílem něco z jejich produkce ochutnat. Konečně jsme se dopovídali k prvním vzorkům lahodného červeného. Vše se tady dělá ekologicky šetrným způsobem, což mne nepřekvapilo, ale ta kvalita ano. Není divu, že se místní vinaři nesnaží konkurovat levné velkoprodukci z Chile nebo Argentiny a soustředí se na vyšší kategorie vín. Škoda, že je to od nás tak daleko, protože doprava vína přes půl světa mi už moc ekologická nepřipadá.

S jednou lahví červeného na večer jsme se vrátili k pobřeží ve městě Rosarito, které je vyhledávaným cílem turistů. Hotely na pláži a blízkost vinných sklepů je jistě lákavá kombinace, ale my chceme stihnou ještě jedno zajímavé místo. La Bufadora je přírodní atrakce, kam se návštěvníci dostanou pohodlnou a velmi atraktivní cestou. Na pobřeží je v útesu rozsedlina ze které tryská desítky metrů vzhůru vodní tříšť s příchodem každé větší vlny z oceánu. Působivé, ale raději si vychutnáme příležitost projít se po tomto divoce rozeklaném pobřeží porostlém kaktusy. Je krásně, vzduch voní a my registrujeme nedaleko od břehu první velryby. Během stopování Corre Caminos na Baja California máme v plánu cestou navštívit několik lokalit vhodných k jejich pozorování.

Strhující tempo zážitků prvních dnů nás vyvedlo z velkého omylu. Tohle nebyla jednotvárná kaktusová pustina! A korunu naší původní představě nasadil úrodný kraj pod Ensenada. Kilometry dokonale upravených fóliovníků, ve kterých se pěstuje zelenina, jahody, maliny a květiny. Desítky školních autobusů rozvážejí dělníky od brzkého rána všude tam, kde je zrovna potřeba sázet, jednotit, stříhat, stříkat, nebo sklízet. Tohle podnikání je závislé na zdrojích podzemní vody, protože dešťů je tady málo. Čeho je ale dostatek je sluce a to i v únoru! Na slunce také spoléhá Carlos Mesa, jehož finka je pravým opakem zemědělské velkovýroby. Pěstuje, suší a mele papriky, které prodává také výrobci do slavné směsi Tajín. Je to čistě rodinný podnik, takže jeho spolupracovníky jsou jeho otec, děti a jejich partneři. Mají i sušičku, ale přestal ji používat, protože 30 dní sušení na slunci mnohem lépe konzervuje všechny chuťové a aromatické vlastnosti.

Přirozeným způsobem obživy je tady rybolov, kterému se věnuje na obou stranách pevniny mnoho lidí. Příznivé podmínky poskytují hojnost ryb, krevet, mušlí, a výnosný je i chov ústřic. Naše časné vstávání někdy zaskočilo i rybáře se kterými jsme domlouvali výjezd na moře. Chodili jsme brzy spát, ale oni měli své společenské povinnosti, takže jsme to byli my, kdo musel ráno čekat. Nevadí, aspoň se zatím dozvíme něco o farmě paní Lala, kterou během dvou let vybudovala na pláži Puerto Viejo. Chová ústřice hlavně pro vlastní restauraci, ale samozřejmě i prodává dál. Podle hromad schránek všech možných druhů mlžů je vidět, že zájem je obrovský. Lidi obvykle rádi sbírají mušle, ale tady mi to množství připadne až morbidní. Jsou doslova všude pod nohama, děti si na jejich hromadách hrají a dokonce se jimi i zpevňuje příjezdová silnice! Po ní také konečně přijíždějí s dvou hodinovým zpožděním rybáři, a protože je víkend, berou s sebou i své kluky. Dohoda je taková, že nejdřív vytáhneme sítě, které nastražili předchozí den, potom se pojedeme podívat na velryby. Pro chov ústřic Lala využívá mělké vody zátoky, kde hloubka nepřesáhne jeden metr.  Stejně tak sítě jsou taháme z podobné mělčiny, kdy závěsný motor lodi musí skoro ven. Úlovek ryb byl nicotný, ale nevypadalo, že to někoho trápí. Vydali jsme se tedy do míst s větší hloubkou s nadějí na větší štěstí při hledání kytovců. Nakonec jsme našli 3 jedince pohromadě, kteří nás nechali na rozfoukané hladině dostatečně přiblížit. S dětmi jsme  ještě zastavili na písečných dunách, aby se vyblbli a pak na ústřice. Byl čas oběda.

Bezpečnost a Corre Caminos

Na scénické silnici 1, potkáme také několik vojenských kontrol, celkem jsem jich napočítal jedním směrem 6. Už na začátku jsem říkal, že v Mexiku je nebezpečno na severu:-) Ty kontroly tady ale jsou, aby bylo bezpečno a my se všude cítíme opravdu v pohodě. Je to jediná silnice na Baja, po níž se dají vozit narkotika na sever, peníze na jih atd. Takže musíte zastavit a odpovídat na záludné otázky typu „kam, anebo odkud jedete“? Odpovědět správně není snadné, myslí dneska, nebo je zajímá cílová destinace? A tak radši řekneme všechno co víme. Snazší je odpovědět na otázku proč. „Baja je krásná a tak poznáváme a fotíme“. Vítek využívá příležitosti a ptá se na Corre Caminos. „Ale ano, jsou tady. Občas se nám povede nějakého zastřelit.“ To se nám moc nelíbí, jak máme potom nějaké vidět, ale necháme si to raději pro sebe. S úsměvem a přáním Feliz Viaje můžeme pokračovat...

Je zajímavé, že se cestou takřka nepotkáme s dějinami poloostrova. Naše pokusy navštívit bývalou misii mimo města, kterou založili příslušníci některého z řádů, kolonizující Mexiko, skončily vždy v prachu a potu. Stojí totiž až na výjimky většinou daleko mimo hlavní, výborně udržovanou cestu. Zdá se, že misionáři chodili pěšky a nás motoristy nemysleli ani okrajově. Nevadí, koloniálních památek si užíváme bohatě v pevninské části země, takže s větší vytrvalostí pátráme po skalních kresbách původních obyvatel převažujícího kmene Cochimí. Jejich kultura byla jednoduchá, byli to lovci a pohybovali se  v blízkosti zdrojů pitné vody, což je na Baja určující. Proto jsou setkání s jejich obrazovými odkazy (které jsou prý na dosud známých 750ti lokalitách) vždy spojené se zajímavým místem a krásnou procházkou.

Corre Camino čeká

La Paz a okolí už oba známe, ale přesto, nebo právě proto se tam moc těšíme. Také je to blízko místa, kde plánujeme pár dní odpočinek před putováním zpět. Tady víme přesně co chceme a také to dostaneme. Je krásné ráno, ideální pro výlet na moře. Nejsme ale sami, kdo chce využít dobrých podmínek a tak není snadné sehnat loď s kapitánem jen pro nás dva. Vítek tady má dobré renomé, tak se mu podaří domluvit Itala Andreu. Vyjíždíme z přístavu a zanedlouho míjíme mládě žraloka velrybího. Ten nás však dnes nezajímá, protože včera viděli v zálivu krmící se plejtváky dlouhoploutvé zvané Keporkak, které jsou známé svým zpěvem. Chceme je najít a vidět akci. Skákat z vody, pářit se, nebo žrát. Hodně skrytě v koutku duše jsme mysleli i na plavání mezi nimi.

Andrea byl profík každým coulem, ale přesto to byl Vítkův 6. smysl, který nás ke skupince velryb celkem brzy dovedl. Nejdřív focení a pozorování, jak se krmí. Průzračná voda nám pomáhá lokalizovat je i pod hladinou. Soukáme se do neoprénu, bereme ploutve a s Andreou se domlouváme na vhodném okamžiku kdy skočit za nimi. Jsou pořád v pohybu, tak musíme čekat, až zvolní.

Pod vodou jsme nefotili, a tak jen pro představu, tyhle kytovci dorůstají 14-15ti metrů při hmotnosti kolem 25 tun! A kolem mne byli jednu chvíli tři takoví kolosy. Tento maximálně vzrušující okamžik (vždy jen pár minut) se nám podařilo zopakovat 3x a pak už jsme jen na palubě nevěřícně kroutili hlavou. Vážně se to stalo?

Co se velryb týče, měli jsme splněno a oba jsme věděli, že tenhle zážitek už nic netrumfne. O několik dní později jsme ještě vyzkoušeli další dvě lokality vyhlášené pozorováním velryb, obě velmi zajímavé, ale jen nám připomněly, jak výjimečné štěstí jsme v La Paz měli.

Volné dny jsme strávili ještě trochu jižněji na pláži, jak jinak. Relax, šnorchlování na pěkném korálu, mořský kajak a pozorování života krásné zátoky. Z příjemného lenošení nás vytáhne do vnitrozemí hotelový zahradník na krátký výlet za sovou pálenou do bývalé továrny na zpracování bavlny. Vítek zavětří, že když někdo ví o sovách, bude mít přehled i o Corre Caminos. Neměl jsem do té doby tušení, co vlastně hledáme, ale vzápětí oba křičí zastav a ukazují do křoví u cesty. Nějakou chvíli mi trvá, než zaregistruji asi dobře maskovaného ptáka na zemi. Konečně, tajenka je rozluštěna. Je to kukačka kohoutí! Několik rychlých záběrů, než vezme roha, ale od tohoto okamžiku už oko ví, co má hledat.

 

Nejjižnější část poloostrova mají nejvíc v oblibě Američané. Je proslavená nejrychleji rostoucími letovisky San José del Cabo, Cabo San Lucas a 33 km dlouhým koridorem mezi nimi. Jsme na poznávací cestě, a tak nemůžeme tuto dvoj destinaci  minout. Jaká náhoda chtěla tomu tak, aby se mexické rodince která si vyrazila za příbuznými rozbilo auto na klikaté cestě v horách. Bylo po poledni, řádné teplo, v horách, i proto zastavujeme s nabídkou pomoci. Nakonec s námi odjíždí pro náhradní auto hlava rodiny, dcera s dětmi a zeťák zůstávají, tak jim necháváme aspoň láhev vody. Pán je velmi hovorný, získali jsme pro následující 2,5 hodiny nečekaného průvodce. Spousta zajímavých informací o krajině kterou projíždíme a rozvoji obou letovisek. Trošku mi připomene naši obvyklou roli v Mexiku. Je neděle a cestou potkáváme tradiční spanilou jízdu jezdců na koních. Mezi nimi náš průvodce identifikuje guvernéra BCS (Baja California Sur(jižní). Tyhle nečekané události milujeme.

Náš dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, a tak jen míjíme krásnou zátoku Bahía Buena Vista, po jejíchž vodách se prohánějí kite a windsurfingy. Jsme na záchranné misi a máme na paměti, že zbytek rodiny stále čeká na pomoc. Pantátu jsme zavezli až domů v San Jose del Cabo a sami pokračovali dál do Cabo San Lucas, abychom si sami udělali obrázek o konci světa, kde se setkává safírové Kortézovo moře s pouští na pevnině. Tady se zázrak  nekoná. Po nádherných panenských lokalitách a scenériích na nás letiště, velké hotely, golfová hřiště, nákupní centra a výletní lodě neudělají velký dojem. Vliv Američanů na zdejší výstavbu je až příliš zřetelný.

Největší překvapení na závěr. Dva týdny jsme koukal do mapy Baja California a místo opravdu vysokých hor jen kopce maximálně do 2 tisíc. Až když jsem hledal kam ještě  můžeme cestou zajet, začaly z mapy vystupovat pořádné vrcholy. Vyplatí se ale 200 km zajížďka? Ve stánku u cesty nedaleko pobřeží snídáme poctivý hovězí vývar a u chlapů, co tady přijeli s bagrem na korbě vyzvídáme, zda o horách něco vědí. Nadšené reakce, fotky na jejich mobilu a příslib, že tam můžeme vidět i zbytky sněhu nás přesvědčí.

Hned za odbočkou na San Pedro Martír začínají kopce s pastvinami pro dobytek. Tohle je parádní silnice, která vede výš a výš. Po nekonečných sériích zatáček, kdy Vítek vzpomíná na svoji motorkářskou minulost, zastavujeme u brány do národního parku. Okolo jsou vzrostlé borovice, slunce už pálí do po noci zmrzlého sněhu  a mně vůbec nevadí, že tu stojím v sandálech, šortkách a tričku. Jsme u vytržení, jakoby mimochodem si vyfotíme kojota a pokračujeme až do výšky 2700 m k observatoři, kde nás čeká průvodce, aby nám ukázal kopuli se zrcadlem o průměru 2 metry!  Tma je tady prý černo černá, někdy dosahuje až 98% a noční teplota v zimních měsících padá k -40°C. To pak jsou podmínky pro pozorování noční oblohy téměř ideální. My jsme tady naštěstí před polednem, zima není a tak se můžeme kochat úchvatnou vyhlídkou na vrcholky hor přes 3 tisíce metrů vysoké, a v údolí ohbím Mar de Cortéz, končící salinami. Jak charakteristický kontrast pro celý poloostrov na závěr! Odpoledne sjíždíme dolů a máme další vrchol za sebou. Kolikátý na Baja? Zítra nás čeká už jen krátká cesta do Tijuany, kde celá cesta začala. Do naší Tijuany.

OHLASY

Alexander: Jeste jednou Ti touto formou dekujeme za pripravu a provedeni krasne a informativni cesty po Mexiku. Bylo to s Tebou SUPER, cesta se vydarila! Moc jsme si to uzili, jsme velice spokojeni!

Renata Ž.: vše proběhlo bez problémů. Hotel Dreams je úplně perfektní. Děkujeme za doporučení.

Stáňa M.: Zájezd byl nádherný. Vše bylo ok hlavně díky Milanovi Štěpánkovi, který byl opravdu bezva průvodce a parťák. Vše vyšlo, počasí bylo perfektní, moře nádherné zejména pod hladinou, jídlo vynikající, památky a příroda fascinující atd.

Stanislav Š. děkujeme za hotel Los 40 Caňones, Mahahual je úžasné místo!

Martina K.: Ještě jednou bych ráda poděkovala - samozřejmě i jménem Jindry - za krásné zážitky. Prohlížím fotky - nasekala jsem jich 1500 a je mi líto při jejich třídění jakoukoliv smazat.